Milé čtenářky, milí čtenáři,
v těchto dnech se rozlétají do světa první výtisky knihy Anděl. Za to, že knížka přišla na svět v již tak brzkém termínu, vděčím vzorné práci nakladatelství ALFA-OMEGA. V první řadě bych chtěl poděkovat paní PhDr. Věře Martinkové, CSc., majitelce nakladatelství a mojí dlouholeté korektorce. Je pro mě velkou ctí s Vámi spolupracovat!
Když autor prezentuje nějakou novou knihu, obvykle čtenáře láká, na co všechno se v ní mohou těšit. Já udělám pravý opak. Povím vám, co by vás v knize Anděl mohlo zaskočit. Vážím si vás, proto k vám budu nanejvýš upřímný (ovšem ne na způsob politiků). Ta kniha je zvláštní. Na následujících řádcích se vám pokusím vysvětlit, v čem konkrétně je zvláštní a proč jsem o tu zvláštnost záměrně usiloval. Pak už je na vás, abyste posoudili, jestli je zvláštní v dobrém(,) či špatném slova smyslu. (Čárku záměrně píši v závorce, neboť si nejsem jistý, jestli obě možnosti nutně musí být v protikladu.)
Ač se na zadní straně obálky můžete dočíst, že jde o „Příběh o zázracích, které se nedějí. Nebo dějí?“, v knížce narazíte i na pasáže, kde se v podstatě vůbec nic neděje, jen se tam dlouze hovoří o Bohu. Vězte, že to byl záměr. Jedním z důvodů, proč jsem tuto knihu napsal, bylo shrnout, v co jako křesťan věřím a co pro mě znamená být křesťanem. Celá dějová linie knihy je svým způsobem modelový příběh. Hlavní hrdina Josef Svoboda je modelovým křesťanem. Jeho postava je částečně inspirovaná apoštoly Petrem a Pavlem, jak nám o nich vypráví bible. Josefův kamarád Mára, který je v příběhu sice jen okrajovou (ale důležitou) postavou, je zase obrazem Jidáše Iškariotského.
Co dělá Josefa modelovým křesťanem? To, že přijímá zodpovědnost za své činy. Upřímně lituje svých chyb. Uvědomuje si, že je plně závislý na Božím milosrdenství, neboť udělal něco, co z vlastních sil nikdy nemůže odčinit. Vlastně to ani neudělal on sám, ale „jen“ dopustil, aby se to stalo. Právě v tom se skrývá další významová rovina této knihy. Člověk není zodpovědný jenom za to, co sám přímo zaviní. Má podíl i na takovém bezpráví, kterému mohl zabránit, ale neučinil tak třeba ze strachu z nějaké újmy, kvůli vlastní lenosti nebo lhostejnosti. Křesťan nemůže žít v nějaké ulitě svojí (zdánlivé) svatosti a nestarat se o okolní svět. Bůh nás učinil správci tohoto světa. Jenže naše hříšnost nám brání být dobrými správci. „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;“ píše apoštol Pavel v Listu Římanům 3,22-23. I každý křesťan je jen hříšný člověk, zodpovědný za neutěšený stav tohoto světa.
Co píše apoštol Pavel dál? „[Všichni, kdo věří,] jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.“ Tohle je hlavní důvod, proč se příběh knihy Anděl točí okolo temnodolské křížové cesty. Nejde tu o oslavu její umělecké hodnoty (byť se mi abstraktní pašijové obrazy pana Aleše Lamra moc líbí). Obecně se ví, že Velikonoce nejsou jenom o pomlázce a malovaných vejcích, ale že nějak souvisí i s „tím ukřižovaným Ježíšem“. Už méně lidí vám ale dokáže říct, jaký smysl mělo Ježíšovo ukřižování. Proč se to muselo stát. Také o to jsem se pokusil v Andělovi.
Ptáte se, proč se kniha jmenuje zrovna Anděl? Inu, když jsem se loni procházel po křížové cestě na Starou horu, ještě víc než samotná zastavení mě zaujala socha anděla na jejím konci. Respektive to, co z ní zbylo. V roce 1966 totiž sochu nenávratně poškodil pád stromu. Zůstal z ní jenom podstavec, na němž trůní kniha Anděl na obrázku nahoře. Jak tato socha souvisí s mojí knížkou, to račte zjistit sami, chcete-li. :-)
A co ty zázraky? Hned vedle zmíněné sochy anděla bez anděla najdete studánku, jejíž voda má podle pověsti zázračnou moc. Kdysi se tu prý jednomu na smrt nemocnému horalovi zjevila Panna Maria. Poradila mu, aby se napil vody ze studánky. Jakmile tak učinil, okamžitě se uzdravil ze svojí nemoci. Kdybyste snad na vlastní kůži chtěli vyzkoušet moc temnodolské studánky a žádný zázrak se nestal, v knize Anděl najdete radu, kde hledat zaručenou pomoc.
Na úplný závěr bych možná měl upozornit ještě na něco, co by se některým čtenářům mohlo eklovat. V knize – konkrétně v jejím prologu – narazíte na pár hrubších výrazů (asi tři, pokud mezi ně nepočítáte „vole“) a na několik docela drsných scén. Chápejte prosím, že je to dané prostředím, v němž se děj knihy otevírá. Zkuste si představit partu namol opilých mladíků, kteří jedou autem z punkového koncertu a narazí na policejní hlídku. Jak uvěřitelně by asi znělo, kdybych jim vložil do úst slova jako „jejdanánku“ nebo „panenko skákavá“? (Tím nechci říct, že mám něco proti pankáčům. Jsem si jistý, že pankáč může být stejně dobrým křesťanem jako kdokoli jiný. Po jejich ovoci je poznáte. Ne po hudbě, kterou poslouchají. Alkohol za volantem samozřejmě neschvaluji. Něco takového považuji za pořádně shnilé ovoce.) Klidně jsem mohl napsat knížku o spořádaném chlapci ze slušné rodiny, který se „provinil“ třeba tím, že cestou z Taizé nezapnul blikač, když předjížděl cyklistu. Nedovedu si však představit, jak bych v takovém případě dokázal napsat dostatečně výstižný příběh o síle Božího milosrdenství. Nezapomínejme, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Ježíš nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Ať se nám to líbí, nebo ne. O tom je tato kniha především.
Jinak si ale myslím, že Anděl rozhodně stojí za přečtení. Posuďte sami, máte-li chuť! :-)
S úctou,
Tomáš Toman
