Tomáš Toman

Ukázka z Posledního daru aneb Co jsem se v pekle dozvěděl o odpuštění?

Tomáš Toman - Poslední dar

Jedním z ústředních témat knihy Poslední dar je odpuštění. Umět odpouštět je mimořádně důležité. Každý z nás někdy na vlastní kůži (nebo duši) zažil, jaké to je, když mu někdo ublíží. Nebo když sám někomu ublíží. Troufám si říct, že většina lidí má zkušenost s obojím. Ubližování totiž funguje jako začarovaný kruh. Komu jednou bylo ublíženo, ten ublíží někomu dalšímu. A tak dál. Jedinou možností, jak tento kruh přerušit, je odpustit.

S nejnázornějším příkladem síly odpuštění jsem se setkal tam, kde by to čekal jen málokdo. Jen při vyslovení názvu toho místa mnohým naskočí husí kůže. Mě nevyjímaje. Auschwitz-Birkenau. Osvětim-Březinka. Bývalý koncentrační a vyhlazovací tábor (přesněji řečeno komplex táborů), kde nacisté připravili o život nejméně 1 300 000 lidí.

Vedle vstupu do tábora Auschwitz I stojí řada informačních tabulí, kde jsou mimo jiné zachyceny vzpomínky přeživších vězňů. Všechny výpovědi jsou mimořádně silné, ale jedna z nich se mi hluboce zaryla do paměti. Jistý muž, který zakusil hrůzy koncentračního tábora, prohlásil, že nacistům odpustil všechny zločiny, kterých se vůči němu dopustili. Jak něco takového dokázal? Kde v sobě našel sílu odpustit někomu tak strašlivé věci? Jestliže se chtěl zcela osvobodit z moci svých trýznitelů, neměl jinou možnost. Odpustit znamenalo uzdravit vlastní duši. Vyrvat ji ze spárů zla. Zbavit se dávných břemen. Pokud někoho nenávidíme, dovolujeme mu, aby nás ustavičně ovládal. Ve dne v noci ho nosíme pod povrchem všech svých myšlenek. Nenávist nás pomalu zabíjí. Postupně nás přetváří v někoho, kým bychom vůbec nechtěli být. Zatvrzuje nám srdce a ničí duši.

Tyto úvahy se mi honily hlavou skoro celou zpáteční cestu z Osvětimi. A že to byla dlouhá cesta. Druhého dne jsem se rozhodl, že se na problematiku odpuštění v souvislosti s oběťmi holokaustu podívám důkladněji. Zjistil jsem, že podobných příběhů existuje víc. Na internetu jsem objevil článek o Evě a Miriam Mozesových. Židovských dvojčatech, která jako desetiletá skončila v rukou „doktora“ Mengeleho. Jejich dvě starší sestry a rodiče nalezli smrt v plynových komorách. Nebohé dívky se staly oběťmi Mengeleho nelidských experimentů. Silnější Evě byla aplikována injekce s jakýmsi smrtícím virem. Podle Mengeleho odhadu neměla vydržet naživu déle než dva týdny. Miriam měla po sestřině smrti posloužit jako „srovnávací vzorek“. Což znamenalo, že měla být také zabita, aby „doktoři“ mohli porovnat jejich orgány. Jenže Eva se nějakým zázrakem uzdravila. Dvojčata Mozesova vydržela naživu až do ledna 1945, kdy tábor Auschwitz-Birkenau osvobodila Rudá armáda. Pokud by vás příběh sester Mozesových zajímal podrobněji, doporučuji vám přečíst si knihu Děti, které přežily Mengeleho – zpověď dvojčat Evy a Miriam.

Obě sestry se po válce usadily v Izraeli. Paní Eva se v Zaslíbené zemi seznámila s americkým turistou Michaelem Korem, za kterého se krátce nato provdala a odstěhovala se s ním do Spojených států. V roce 1984 sestry založily organizaci CANDLES, sdružující přeživší oběti nacistických experimentů.

K zásadnímu zlomu v životě paní Evy Mozesové Korové došlo v roce 1993. Její milovaná sestra Miriam zemřela. Zdrcená paní Mozesová Korová téhož roku odcestovala do Německa, kde se setkala s Hansem Münchem, nacistickým lékařem z Osvětimi. Ač se to zdá být neuvěřitelné, celkem si spolu rozuměli. Doktor Münch se svěřil, že ho denodenně sužují noční můry kvůli tomu, co viděl a zažil. Dopodrobna jí popsal, jak fungovaly plynové komory. Paní Eva mu navrhla, aby se spolu při příležitosti padesátého výročí osvobození tábora vrátili na místo činu. Také ho požádala, jestli by při této příležitosti nepodepsal přísežné prohlášení o používání plynových komor. Doktor Münch souhlasil. Paní Mozesová Korová v Osvětimi ve stejný den podepsala své vlastní prohlášení o odpuštění. V tu chvíli se poprvé cítila zcela svobodná. Žádný nacista už nad ní neměl moc.

Je třeba dodat, že paní Mozesová Korová se za své postoje nesetkala jen s obdivem, ale i s negativními ohlasy. Dokonce i ze strany přeživších obětí holokaustu. V roce 2015 vypovídala u soudu s někdejším osvětimským dozorcem Oskarem Gröningem. Paní Mozesová Korová se nechala slyšet, že kdyby ona byla soudkyní, neposílala by třiadevadesátiletého Gröninga do vězení. Místo toho by mu nařídila, aby promluvil k mladým lidem (zvláště pak k neonacistům) o všech nacistických zločinech. Aby je varoval, že se žádný takový režim již nikdy nesmí dostat k moci. Pokud ovládáte angličtinu, na facebookové stránce paní Evy Mozesové Korové si můžete přečíst celou její výpověď. Někteří lidé si její slova vyložili jako požadavek o zastavení stíhání všech doposud žijících nacistů. Paní Mozesová Korová zareagovala následovně:

„Naopak. Chci, aby všichni nacisté byli stíháni a podali svědectví, aby nám přeživším a světu pomohli odkrýt pravdu. Moje odpuštění nemá nic společného s pachatelem, nemá nic společného s žádným náboženstvím, je to můj čin sebeuzdravení, sebeosvobození a sebeposílení. Neměla jsem moc nad svým životem, dokud jsem nezjistila, že mohu odpustit.“

Odpustit neznamená zprostit viny, zavřít oči a zapomenout. Ne automaticky. Ne vždycky a ne všechno lze zapomenout. U zvlášť závažných provinění by to ani nebylo správné. Jednu věc ale odpuštění přinese vždycky. Vysvobození těm, kterým bylo ublíženo. Někdy může odpuštění přimět viníka k lítosti. K pokání. Záleží jen na něm, jak se zachová. Jeho rozhodnutí každopádně nemá nic společného s obětí. Ta má svou odměnu jistou.

Vedle pozůstatků jednoho z krematorií v táboře Auschwitz II – Birkenau dnes stojí památník věnovaný obětem vyhlazovacích táborů. Nese důležité poselství pro všechny budoucí generace:

Auschwitz-Birkenau

Na jiném místě v Auschwitz-Birkenau visí panel se slavným výrokem George Santayany: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ Může se někdy holokaust opakovat? Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci jsou možná po smrti, ale ďábel nebyl na seznamu padlých. Zlo nebylo vymýceno s koncem druhé světové války. Stačí se rozhlédnout kolem nás. Ve zprávách denodenně slýcháme o samých násilnostech, podvodech a projevech nenávisti. Děsí mě představa, jak by mohl vypadat holokaust jedenadvacátého století. S využitím nejmodernějších technologií by k zavraždění milionů lidí nebylo potřeba několik let, ale dnů. Nebo dokonce hodin? Minut? Sekund?

Zanechme temných vizí a vraťme se k úvodní ukázce z Posledního daru. Čas všechno spraví… Jistě jste už tuto větu někdy slyšeli nebo sami použili. Dokáže čas spravit doopravdy všechno? Nemyslím si, že chodím po světě dost dlouho na to, abych tuto otázku mohl zodpovědět z vlastního pohledu, ale v hlavě mi ožívá další vzpomínka na návštěvu Auschwitz-Birkenau. Jiná informační tabule u vstupu vypráví o muži, který jako dítě přišel v táboře o svého otce. I v osmdesáti letech stále cítí, jak mu tatínek chybí.

Ztratit svoje milované a sám být vystaven nelidskému zacházení je asi to nejhorší, co může člověka potkat. Přesto existují lidé, kteří svým tyranům dokázali odpustit. Jestliže je něco takového možné, proč bychom i my nemohli odpouštět svým viníkům? Někdy je to těžké a může to chvíli trvat, ale jde to. Vždycky lze odpustit.