Vánoce jsou – nebo by měly být, žel nežijeme v ideálním světě – časem rozjímání, radostných setkání a splněných přání. Mně se letos jedno přání vyplnilo již dva týdny před Štědrým dnem, v úterý 10. prosince. Když jsem na začátku října poprvé držel v rukou výtisk Přísahej, říkal jsem si, že by bylo hezké „pokřtít“ tuto knížku společným vystoupením s Petrem Linhartem, jehož píseň Annenruhe mi zněla v uších, když jsem se na začátku léta v roce 2017 pustil do psaní. Pan Linhart byl tak laskavý, že na mé pozvání ochotně přikývl, za což mu patří mé nejsrdečnější díky! Stejně tak děkuji Městské knihovně v Trutnově a jejím vstřícným pracovnicím, které mé přání proměnily ve skutečnost. Bylo mi u Vás moc hezky! V neposlední řadě děkuji i Vám všem, kdo jste si v tom předvánočním shonu našli čas a přišli si nás poslechnout!
Na náměstí pod okny knihovny modře svítila vánoční jedle, když začal náš podvečerní výlet po Sudetech. Na úvod mého autorského čtení jsme se podívali pod druhý nejvyšší vrchol Krkonoš, Luční horu, kde se poprvé setkali Roman s Kristýnou, hlavní hrdinové Přísahej. Poté jsme s Romanem navštívili tetu Filomenu v jejím bytě v Mladých Bukách. Roman sice musel zazvonit dvakrát, ale naštěstí nám otevřela… Na závěr svého čtení jsem nemohl vynechat kapitolu, v níž jsme se ocitli tam, kde jsme se nacházeli. (To nemá být pokus o parafrázi jednoho slavného výroku jisté televizní věštkyně. Ta kapitola se zkrátka odehrává v trutnovské knihovně. :)) Prostřednictvím knihy v knize a čtení během čtení jsme se přenesli do Moravské Třebové na začátek 19. století a nechali se unášet příběhem nešťastné lásky, která trvala až za hrob. Annenruhe… Na tomto místě jsem předal štafetu Petru Linhartovi, který příběh o Annenruhe oživil za doprovodu svojí kytary. Dále nás ve svých písničkách zavedl například do Lubence za ospalou Popelkou, čekající ráno na první autobus do Podbořan, hned dvakrát jsme s ním zavítali do Skoků u Žlutic za Pannou Marií skokovskou (Panenko skákavá!) a za Helgou Braun, vydali jsme se hledat dnes již neexistující staré město Most, vznášející se jako úplňkové zjevení nad hladinou jezera… Pan Linhart byl báječným průvodcem. Na rozloučenou zahrál píseň o cestovatelích Holubovi a Fričovi, co mají v patách Boha a malej Sovětskej svaz. Nevím jak Vám, ale mně ta naše výprava po Sudetech utekla rychleji, než bych si přál, ale to už bych asi chtěl příliš… :)
Moc doufám, že se Vám v naší společnosti líbilo, stejně jako mně se líbilo s Vámi, a snad se zase někdy uvidíme! Kéž i pro Vás jsou Vánoce časem splněných přání, lásky, pokoje a třeba i nějakých zázraků…
