Na první adventní neděli jsem si pro vás připravil první ukázku z druhého dílu série Někdy příště. Myslím, že v této tradici budu pokračovat i o dalších adventních nedělích. :-)
Můj komentář k ukázce:
El Molové jsou nejmenší etnickou skupinou v Keni (dost možná i v celé Africe). Obývají nehostinnou polopouštní krajinu na jihovýchodním pobřeží jezera Turkana. Jejich populace čítá pouhých pár set příslušníků. „Pravých“ El Molů však zbývá ještě méně, neboť v zájmu přežití jsou El Molové nuceni uzavírat sňatky se sousedními kmeny, což vede k postupnému zániku jejich vlastní kultury. Původní jazyk El Molů je v současné době považován za zaniklý. Jeho poslední rodilý mluvčí údajně zemřel někdy na konci dvacátého století. Jak řekl spisovatel Amadou Hampâté Bâ: „Když v Africe zemře starý člověk, jako kdyby shořela knihovna.“
El Molové sami sebe nazývají „jezerními lidmi“. Je to autonymum (nikoli antonymum!) více než výstižné. El Molové jsou svým způsobem života zcela závislí na jezeře Turkana. Nefritové jezero, jak se vodní ploše přezdívá kvůli její charakteristické tyrkysové barvě, je pro kmen jediným zdrojem obživy. Protože jezero nemá žádný odtok, je jeho voda slaná a silně alkalická. Konzumace jezerního louhu v kombinaci s nevyváženým jídelníčkem, tvořeným převážně rybami, ničí El Molům zdraví. Příslušníci kmene se v průměru dožívají jen něco málo přes čtyřicet let.
Navzdory životu v drsných podmínkách jsou El Molové vesměs veselí a usměvaví lidé. Na rozdíl od mnoha jiných kmenů nikdy nežebrají, setkají-li se s turisty. Člověk by skoro řekl, že jsou se svojí situací nadmíru spokojení. Schválně se podívejte na tuto fotogalerii. Pak se rozhlédněte kolem sebe třeba v pátek odpoledne v nějakém nákupním středisku. Kolik podobně vděčných tváří napočítáte?
