Písnička o tom, že i v té nejčernější tmě můžeme spatřit duhu… Zdá se vám to nemožné? Říkáte si, že duha přece k tomu, aby byla duhou, zákonitě potřebuje světlo a déšť? Jenže i ti z lidí, kdo vnášejí nejvíc světla do životů ostatních poutníků tímto slzavým údolím, jsou často tací, kteří ve svých vlastních lampách nejvíc postrádají olej. A občas se vyskytují na místech, kde by je poutník čekal ze všeho nejméně…
Noc černá jako tér
Poutník jde sám
Úplně sám
Cesta se ztrácí ve tmách
Už dávno ztratil směr
Už dávno ztratil směr
Mráz klove do duše
Poutník jde sám
Úplně sám
Pryč od všech ztracených snů
Kam, ani netuše
Kam, ani netuše
Pustá krajina
Pustá Boha
Půlnoční hodina
Havraní mátoha
Do ticha mlčí
Z plných plic
Už nikdy víc
Už nikdy víc
A z duše už nezbývá
Skoro nic
Už nikdy víc
Už nikdy víc
Pozbyly hvězdy
Pozbyly svit
Oblohu zahalil
Černý aksamit
A naděje rozbřesku
Bláhovost pouhá
Ale kde se v té černé tmě
Vzala duha?
Kde se v té černé tmě
Vzala ta duha?
Kde se tu vzala
Kde se tu vzal
Už není sama
Už není sám
Snad byla anděl
Snad ji tu Bůh
Dávno zapomněl
Na duši hřála
Dala mu směr
Barvami hrála
Navzdory tmě
Prosil nebesa
Prosil za ni
Za trochu deště
Za svítání
A Bůh se sklonil
Zní klekání
Je ráno
Je ráno
Kde se tu vzala
Kde se tu vzal
Už není sama
Už není sám
Snad byla anděl
Její oči
Nikdy neviděl
