Tomáš Toman

Trilogie Někdy příště je kompletní!

Do Štědrého dne sice ještě nějaký ten čas zbývá, ale proč si neudělat Vánoce v květnu? U mě se Ježíšek zastavil dnes dopoledne. Přinesl mi autorské výtisky knihy Poslední dar, vonící čerstvou, sotva zaschlou tiskařskou barvou. Nyní tu sedím a na stole přede mnou leží všechny tři knihy ze série: Někdy příště, Dům slunce a Poslední dar. Dohromady 568 potištěných stránek. Stovky hodin literární práce, vyjádřeno nehmotnými veličinami. Půldruhého roku života, převedeno na lépe uchopitelný časový úsek (jakkoli je nemyslitelné uchopovat čas). Bylo to vskutku naplňující období. Trilogie Někdy příště pro mě navždy bude mít svůj zvláštní význam. Ke každé ze svých knih chovám specifický vztah, ale v případě tohoto díla jde o něco víc. Něco víc. Pokud se chystáte číst Poslední dar, dobře si tato dvě slova zapamatujte.

Můj (nejen) literární vzor Richard Paul Evans v jedné ze svých knih prohlašuje, že napsat dobrý román je vlastně úplně jednoduché. Jaký je jeho recept na dobrou knihu? Je to prosté, milý Watsone. Stačí se prý říznout do zápěstí a nechat svou krev odkapávat na stránky. V žádném případě nejsem zastáncem sebepoškozování, ale s tímto výrokem naprosto souhlasím. Aby člověk napsal knihu, pro kterou by neváhal dát ruku do ohně, musí do ní vložit kus sebe sama. A přesně to jsem udělal. Dějová linie příběhu Někdy příště je sice smyšlená, nicméně některé charakterové rysy hlavních hrdinů jsou mým vlastním obrazem. Kajícně přiznávám, že se většinou jedná o záporné rysy. Při psaní těchto pasáží jsem duševně krvácel. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak by to podle výše uvedeného receptu mělo být. Bolelo to. Trýzeň prý zdokonalí díla. Tak uvidíme. Respektive uvidíte, neboť já sám jen stěží mohu posoudit kvalitu vlastního díla.

Odjakživa jsem věděl, že k napsání knihy je zapotřebí inspirace. Tato série mě naučila, že i samotné psaní se může stát zdrojem inspirace. Čas strávený ve společnosti Toma, Anny, Tammie a všech ostatních hrdinů mi přinesl víc, než jsem si kdy dokázal představit. Z celého srdce si přeji, aby Vás, milí čtenáři a čtenářky, nad stránkami Posledního daru navštívil duch Vánoc a přinesl Vám přinejmenším tolik životní inspirace, kolik se jí dostalo mně samotnému při psaní této trilogie. Zároveň doufám, že nepůjde o podobně děsivý zážitek jako v případě setkání Ebenezera Scroogea s Duchem budoucích Vánoc v Dickensově Vánoční koledě…

S úctou,
Tomáš Toman