Když jsem byl školou povinné dítko, můj táta pracoval jako řidič kamionu svážejícího dřevo z krkonošských lesů. O letních prázdninách mě s sebou často brával do práce, a tak už od raných let mi byla dobře známa většina východokrkonošských hor a dolů a jejich místní názvy jako Bramberk (Hnědý vrch v Peci pod Sněžkou; název vznikl zkomolením německého „Braunberg“), Karlaberk (Karlův vrch tamtéž) či Pomezky (Pomezní Boudy – místní název obce Horní Malá Úpa). Vždy jsem se na tato dobrodružství vonící smrkovou smolou a spálenou naftou moc těšil a obdivoval jsem tátu, jak dokáže kočírovat ten mnohatunový kolos s tři sta koni pod kapotou po úzkých horských silničkách. Když se mě někdo ptal, čím bych chtěl být, až budu velký, odpovídal jsem, že bych chtěl pracovat v lese. Nebyla to úplně přímá cesta, ale pár let před dovršením třicítky jsem si svůj dětský sen splnil, když jsem se stal cestářem v Krkonošském národním parku. Často se pohybuji po cestách, které jsem kdysi brázdil s tátou v kabině tatrovky. Tvář hor se za ta léta výrazně proměnila, nicméně Bramberk je stále Bramberkem a krkonošské lesy voní stejně jako dřív…

Červenec, deset let
Pod Sněžkou šumí Pec
Bramberk a Karlaberk
Krakonoš, Trautenberk
Pohádka letních dnů
Prázdnin a dětských snů
Stádo tří set koní
Po cestě uhání
Tatra a fůra klád
Táta a já
Tatra a fůra klád
Táta a já

Ať kola zvedaj’ prach
Nebo se na paty lepí jen bláto
Vždycky víš na cestách
Kudy kam, táto

Červenec, třicet let
Pod Sněžkou duní Pec
Bramberk a Karlaberk
Kameny, písek, štěrk
Písnička všedních dnů
Tvrdý chléb cestářů
Voní mi pohádkou
O prázdninách s tátou
Koně však jsou ty tam
Dnes jsem tu sám
Koně však jsou ty tam
Dnes jsem tu sám

Ať kola zvedaj’ prach
Nebo se na paty lepí jen bláto
Vždycky víš na cestách
Kudy kam, táto

Ať taky na cestách
Vím kudy kam
Ať taky na cestách
Vzdoruju tmám