Písnička, která vznikla jednoho (ne)všedního lednového rána na Pomezních Boudách, jak se říká malebnému krkonošskému středisku Horní Malá Úpa, ležícímu v sousedství česko-polských hranic. Během mojí služby na parkovišti se na obloze náhle objevil pozoruhodný halový jev, který vytvářel zdání, jako by se kolem slunce vznášelo několik dalších sluncí oděných v duhovém hávu, přičemž jedno z nich se takřka dotýkalo země. Vypadalo to, jako by se slunce sestoupilo vykoupat v místním potoce. Zatímco jsem užasle sledoval tuto scenérii mezi nebem a zemí, na sjezdovce za mými zády naplno hučela sněhová děla (která pravděpodobně významně přispěla ke vzniku onoho halového jevu) a po namrzlé silnici se plazil a smýkal barevný had aut… Protože jsem s sebou neměl žádný pořádný fotoaparát, rozhodl jsem se atmosféru tohoto rána zachytit alespoň v písni.
Slunce se koupe v dolině
Probouzí horské luhy
Ránem se dýmí beránci mlh
Na krku obojky z duhy
Zlato se rozlévá po kraji
Třpytí se perly zimních dnů
Ledové korálky ve větvích
Les zpívá ve větru píseň snů
Na pomezí
Na pomezí…
Měsíc se rozpouští v blankytu
Velký vůz někam pospíchá
Na stráni hučí chrliči
Mrazivým dechem do ticha
Barevná řeka jako had
Smýká se hlubokým údolím
Saze a řetězy a neživý tep
Nad cestou šedivý vlčí dým
Na pomezí
Vlků a beránků
Na pomezí
Tepu doby a ticha
Na pomezí
Něco mizí…